2002 Králem už nebyl ten, kdo měl zboží

„Porodní bolesti“ pobočky Brno

S rozjezdem brněnské pobočky pomáhali všichni pracovníci GUMEXU ze Strážnice. Dá se říct, že jsme všichni vnímali tuto pobočku jako důležitý krok k dalšímu rozvoji firmy. Museli jsme zajistit zprovoznění zdejších kancelářských prostor i celého skladu. Vybavit kanceláře nábytkem a sklad regály a příslušenstvím byl malý zázrak. Pořízení každého kusu nábytku jsme pečlivě zvažovali, neboť jsme veškeré vydělané peníze investovali do navýšení skladových zásob. Chtěl bych zdůraznit, že GUMEX vždy dodržoval termíny splatnosti dodavatelských faktur. Kde jsme sháněli peníze? Půjčka od banky byla drahá, a tak pro nás majitele existovalo jediné řešení – vyplácet si prozatím pouze minimální mzdu.

Okurková sezóna

Tehdy jsme občas zažili něco, co je dnes nepředstavitelné – „okurkovou sezónu“. Pokud nastal v práci čas, kdy nebylo zapotřebí obsloužit zákazníky, skladník David s kolegy ve Strážnici vylepšoval pracovní prostředí. Ošetřil barvou betonovou podlahu a zateplil garážová vrata polystyrenem a fasádními profily. Část této práce kolegové provedli během pracovní doby, zbytek během svého osobního volna. Dnes díky mnohem lepší vnitropodnikové organizaci práce a zcela jiným pracovním trendům v celém státě „okurkovou sezónu“ neznáme. Ale taky na druhou stranu musím uznat, že to byl jediný čas, kdy jsme si mohli lépe popovídat s našimi zákazníky, se kterými jsme se vlastně skoro vždy osobně dobře znali. A to zas napomáhalo našim dobrým obchodním i lidským vztahům. Cítili jsme, že nastává doba, kdy přestává být králem ten, kdo má zboží. Začal vyhrávat dodavatel, který se k zákazníkům choval seriózně, považoval je za dlouhodobé partnery a snažil se jim opravdu pomoci.

Když ještě všichni dělali všechno

V té době v naší firmě nefungoval žádný management, všichni dělali tak trochu od všeho něco. Neměli jsme pevně stanovené pracovní postupy, principy fungování personalistiky nebo mnoha dalších procesů v rozrůstající se firmě. Například syn Libor neměl o marketingu ani potuchy a to, čím se zabýval, považoval spíše za propagaci. Neznalost hříchu nečiní, ale taky ničemu nepomůže. Já jsem byl vždy zastáncem zaběhlých postupů a nerad se učil věci nové. Teď vím, že to byla chyba, měl jsem být k sobě tvrdší a nehledat osobní pohodlí při práci na zahradě a na poli.

Rozdělení odpovědnosti

Pokusili jsme se namalovat a na míru vytvořit dokonalou organizační strukturu firmy. Naše zkušenosti ani schopnosti na to bohužel nestačily. Mezníkem se stal právě rok 2002, kdy byl Libor na svém prvním školení ve společnosti Business Success, a poté jej absolvoval i Dušan. V létě toho roku jsme dali dohromady společně s konzultantem firmy organizující tabuli. Tehdy jsme si poprvé pojmenovali, kdo je ve firmě potřeba a proč, kdo bude za co zodpovědný a jakým způsobem. A to se stalo odrazovým můstkem pro budoucí GUMEX v takové struktuře, jak jej známe dnes.

Rozpohybovali jsme dopravníkové pásy

Již od roku 2000 se technicky založený syn Dušan snažil proniknout do způsobu spojování dopravníkových pásů. Žádný učený z nebe nespadl, a tak jeho první pokusy s dopravníkovými pásy probíhaly metodou pokus omyl. Nezkušenost však kompenzoval velkou snahou při čerpání užitečných rad od výrobců. A jak sám Dušan vzpomíná na slepení prvního pásu? Říká: „Zůstával jsem po skončení pracovní doby v kanceláři, hledal návody a zkoušel na dílně pásy spojovat. Byl jsem docela rád, že jsem to vůbec nějak zvládl. K dnešním dokonalým spojům to mělo skutečně daleko. Pamatuji si, že za první rok jsem dokázal spojit 17 dopravníkových pásů, a to překládaným spojem lepeným za studena.“

Později jsme vyšli vstříc přání zákazníků a přešli na lepení PVC pásů za tepla. Obstarali jsme si starou svářečku pásů, ale ta byla bez regulace teploty. Postupně se naši montéři zdokonalili a my majitelé jsme zajistili profesionální svařovací desky a veškeré vybavení, které umožňuje udělat kvalitní spoje jak u nás na dílnách, tak přímo u zákazníků. I když byly Dušanovy pokusy z dnešního pohledu nedokonalé, položil tím základy naší výroby na míru. Vlastní dílnu na pásy jsme zřídili až v roce 2004 v garáži naproti našemu skladu. A já jsem opravdu rád, že tato doba dopravníkového pravěku je již dávno za námi.

Opustili jsme chatu

Ještě jednu zásadní vzpomínku mám v paměti. Bydleli jsme tehdy ještě na chatě u řeky Moravy, do které jsme se museli s manželkou kvůli prodeji bytu v roce 1999 přestěhovat, což bylo z mého pohledu nádherné. Nebyla tam sice pitná voda, ale vše ostatní včetně božského klidu ano. Z okna jsme pozorovali na zahradě zajíce, bažanty a jiné opeřence. Na zahradě jsme pěstovali zeleninu, dařilo se melounům i ovocným stromům. Jen několik veselských spoluobčanů si špitalo: „Podnikatel, podívej se, jak dopadl, kde bydlí, krachuje.“ Na naší chatě jsme bydleli necelé 3 roky. Za pár let se situace zlepšila, a tak jsme se mohli před Vánocemi 2002 nastěhovat do nového přízemního domu ve Veselí nad Moravou. Se stěhováním nám pomáhali kolegové z naší firmy. Ti dobře věděli, co jsme pro firmu obětovali, a za pomoc při stěhování si nevzali žádnou odměnu.

Další díl z kroniky...

Foto: Syn Libor, lektor z Business Success, spol. s r.o. a syn Dušan při přípravě organizující tabule GUMEXU. Archiv společnosti GUMEX, spol. s r.o.